První den roku 2006 mi začal prazvláštně. Během pozdní snídaně odbíjelo poledne a já se tak uvelebil v křesle s tím, že se podívám na prezidentský novoroční projev. Chyba lávky, do studia ve dvanáct-nula-nula přišel sice prezident, ale bývalý, totiž pan Havel. Ten mě ve svém, už typickém, vystoupení levicového snílka s velkým srdcem nijak nepřekvapil. Věci se začaly dít až poté. Do studia totiž usedla dvojice největších politických rivalů – pan premiér Paroubek a pan Topolánek.

Protože bylo toho 1.ledna, tak jsem očekával alespoň lehce přátelštější náladu a přinejmenším nějakou snahu o věcnou diskuzi. Marně (nutno podotknout, že pan Topolánek o to alespoň prvních pár minut usiloval). Vést ale debatu s demagogem a hulvátem typu pana Paroubka je bohužel fakticky zhola nemožné. Prázdné tlachání bylo doprovázeno častými osobními útoky, plivání do všech stran a bití se v prsa za úspěchy, které mu rozhodně nepatří. Předseda ODS jen zíral. Pan Paroubek je inu dobrý vůdce, to byli ale Mao Zedong a Hitler také. Otázkou je, kam naši zemi dovede.

Když jsem tak poslouchal ony prázdné fráze, nicneříkající zkratky a velká hesla, popisující snadná řešení všech problémů, vzpomněl jsem si na stryca Pepina z Postřižin: „…aby se ale přitom zkracování nezkrátil lidem taky rozum…“ Mám takový pocit, že právě to se v těch našich luzích a hájích právě děje. Lidé nechtějí dlouze uvažovat. Všechno musí být už hotovo, uvařeno, hned, teď. Necháváme do sebe cpát tuny krásně znějících politických blábolů, bez toho, aniž bychom se na chvíli zastavili a přitom žvýkání o tom svobodně popřemýšleli. Je mi z toho smutno a proto chci všechny čtenáře těchto řádků vyzvat:

PROSÍM, NEPOLYKEJTE BEZMYŠLENKOVITĚ SLOVA PANA PAROUBKA, MOHLO BY SE VÁM Z TOHO POTÉ UDĚLAT NEVOLNO.