Kniha, dokonalý to vynález. Není na něm totiž už co zlepšovat, je dokonalá, taková jaká je. Právě proto tady zůstane i přes příchody všech nových informačních technologií. Přes video, audio, hi-fi, wi-fi… Zůstane, tím jsem si naprosto jistý.

I když se musím přiznat, že ještě před pár lety, jsem o tom tak jednoznačné mínění neměl - spíše naopak. Až do svých osmnácti let, jsem byl dítkem literaturou nezasaženým, měl jsem svůj počítač a ten mi docela stačil. V hodinách češtiny jsem sice sypal z rukávu o čem daná knížka je, kdy se ten který autor narodil, co bylo typické pro určité literární období... ale všechno to byla jen jedna lež. Ve skutečnosti jsem neměl vůbec ponětí, o čem vlastně mluvím.

A přeci se to všechno mělo brzy změnit. Po maturitě, když přišly nejdelší prázdniny mého života, protože vysoká začínala až někdy v říjnu, se ve mně něco zlomilo. Ze dne na den jsem cítil neskutečnou touhu dohnat všechny ty promarněné roky, všechen ten ztracený čas a začal jsem chodit poprvé v životě pravidelně do knihovny.

Skoro celého Čapka jsem přečetl snad během dvou měsíců, hltal jsem jednu knížku za druhou a říkal si, že není důležité, kdy jsem začal, ale že jsem hlavně vůbec začal. Hlavu mi pletl pan Kafka, Klíma, Exupéry, Hrabal, Kundera, bratři Mannové, Seifert, prokletí, atd. Matně jsem se snažil rozpomenout na jména, na která nás upozorňovala naše češtinářka. Četl jsem všechno, všechno bylo totiž nové, nepoznané, krásné.

I když ty dlouhé prázdniny skončily, číst jsem od té doby už nikdy nepřestal. Na klasickou beletrii už sice tolik času nemám, ale přesto mi na nočním stolku leží stále aspoň dvě, tři knížečky na dobrou noc. Do autobusu nebo tramvaje si beru něco "lehčího" a jinak se bavím spíše úzce vyhraněnými knížkami od historie, přes umění, politiku až po management.

Čtu pořád stejně rád, protože vím, že knížky jsou více než jen černým inkoustem na bílém papíře. Jsou věděním druhých, které se nám tak lacino nabízí.