Barevné, hýbe se a je to na pokračování… Tak kvůli tomuhle do kina opravdu nechodím. Několikrát jsem přemýšlel o samotné psychologii filmových tvůrců. Co je jejich úkolem? Vměstnat do 90min. sdělení, příběh, emoce, poselství? Kdo si vlastně vymyslel, že klasický film bude právě tak dlouhý? Proč ne třeba 15min. nebo naopak čtyři hodiny? Stejně jako knížka, má i film svůj začátek a konec (to jsem všimavý, že?), ale většinou bohužel neposkytuje tolik prostoru pro fantazii. Všechno nám hezky naservíruje se zvukem a obrazem v balíčku, ať se nám to líbí nebo ne. Právě v tom je jeho síla... ale i slabost. Taky jste zažili pocit, že uchvácení knížkou, jste se vydali do kina na film, natočený podle ní a byli jste zklamaní? Vzali vám váš sen a vy jste si v duchu říkali : "…takhle to přeci nebylo". Ale jde to naštěstí i naopak, z placaté a šedé knížky se dá udělat dobrý film.
Asi jako každý doma, jsem i já vyrostl na pohádkách a pak na českých komediích. Marečku podejte mi pero, trilogie Básníků, S tebou mě baví svět, Vrchní prchní, etc… I když jsem uměl a asi ještě umím stovky hlášek z těchto filmů, už nějak necítím potřebu se na ně dívat. Rád ale vzpomínám na večery, kdy se sešla doma celá naše rodinka a jednoduše se řeklo - Pustíme si nějaký pěkný český film :-)
Do filmových klubů jsem začal chodit na začátku vysoké a na tu dobu vzpomínám moc rád. Nedělalo mi větší problém zajít do kina i dvakrát, třikrát do týdne a jak byl nějaký festival, dokázal jsem tam sedět pořád.
Už nedovedu přesně říci, který film mě "dostal" jako první, ale asi to byla Svěrákova 100% nekomerční road-movie "Jízda". Stala se pro mě na dlouhou dobu absolutní no.1. Představa, že jen tak vezmete pár kamarádů a jdete si natočit svůj sen, je podle mého názoru naprosto dokonalá. I když je hodně záběrů vyloženě špatných, scénář má taky svoje chybky, herci nehrají, ale spíše improvizují, přesto všechno je to podle mě film s velkým "F". Hudba Buty se dokonale hodí do pozdního léta a nahlas pronášené úvahy R.Pastrňáka mě i po tisícáté dokáží rozesmát. Kdo má rád sluníčko, nekonečnou cestu, dobrou muziku, musí ho mít rád. Podobné pocity jako Jízda ve mně vyvolával už o pár let dříve francouzský film "Ukradli torzo Jupitera". I když jde o docela jednoduchou komedii, detektivku a road-movie najednou, nese stejně jako Jízda jeden můj sen. Nemůžu si pomoct, cestování autem mám prostě rád.Jak čas ubíhal, přesunul se můj vkus o kousek dál a to do psychologických filmů o vztazích a ne jiných než partnerských. Na filmu "Pornografický vztah" je vždy vyprodáno, každý čeká aspoň kousek z toho, co slibuje název. I přesto, že jsme se ničeho takového nedočkali, z kina jsem odcházel naprosto unešený. Poselství filmu znělo jednoduše, odpověď na něj už tak snadná není. Lze naplnit sexuální touhy a vyhnout se přitom lásce? Scénář dokonale vystihl situaci, kdy se dva lidé rozcházejí jenom proto, že nemají sílu projevit své city a marně raději čekají, až začne ten druhý. I když se navzájem milují, nevěří, že by to mohlo vyjít. Úžasní herci, opravdu to stojí za to vidět. Druhým filmem z této kategorie, na který bych se mohl podívat snad kdykoli je "Sex a Lucía". Má všechno. Perfektní kameru i zvuk, střih, herecké výkony, scénář je sice hodně složitý, ale kdo chce, pochopí ho. Více než samotným dějem, je lepší nechat se unášet pocity, barvami a pomalu se pohupovat společně s vlnkami na moři, kterého je ve filmu víc než dost. Do třetice bych si sem dovolil zařadit Nabokovu "Lolitu" (novou s J. Ironsem). U mě tento film smazal veškeré hranice ve vztazích (od morálních až po ty racionální). Ukázal mi, že slovo tabu neexistuje. Vysvětluje, že není nic víc, než jeden okamžik, který nemůže trvat věčně, ale přesto má cenu kvůli němu riskovat naprosto všechno. Právě v tomto se podobá trochu mému dalšímu milovanému filmu - "Smrt v Benátkách". Jeden z mála příkladů, kde čtenář Thomase Manna nemusí být, po jeho shlédnutí, zklamán. Popisuje lidskou krásu v její nejčistší, dětské podobě. Kolikrát jste se přistihli, jak si v duchu říkáte: "Ten člověk je opravdu nádherný, stačí mi tu sedět a dívat se tiše na něj." Musím se přiznat, že mě se to stává mockrát. Nemám potřebu se s ním seznámit, bojím se, že by se to kouzlo mohlo rozplynout. Pozorovat jeho pohyby, úsměv, oči, to je vše, co chci. Máte také svého Tadzia? Na závěr bych sem ještě zařadil film "Manželé a manželky". Do na první pohled jednoduché komedie se W.Allenovi podařilo vměstnat mnohem hlubší, dokonale realistický popis partnerského cyklu - láska, nevěra, nedorozumění, opuštění, odpuštění, rozchod, láska...
Do další skupiny spadají filmy z období druhé světové války. Tím nemyslím H.Haase a A.Mandlovou v nejlepších letech, ale spíše příběhy, které popisují společnost s přichodem "černých holínek". Jako první bych jmenoval "Smrt krásných srnců". Ota Pavel byl vynikající vypravěč a jeho vzpomínky z dětství převedl pan Kachyňa na filmové plátno naprosto dokonale. Scéna, kdy pan Heřmánek přemlouvá vlčáka Holana, aby s ním šel ulovit srnce, mi asi nikdy nepřestane vhánět slzy do očí. Říká se tam: "…hleděli na sebe dlouho, snad celý lidský věk, o čem si asi povídali… to se nikdo nikdy nedoví, protože jsou už oba mrtví. Možná to vlastně ani oni sami nevěděli. Snad si stěžovali na život, na ten psí nebo na ten židovský." Opravdu krása. Druhým filmem, který se zaobírá stejným tématem, i když z úplně jiné strany je "Spalovač mrtvol". Herecký koncert pana Hrušinského podtrhuje dokonale vymyšlený scénář, kde má každý záběr své místo. Střih, hudba, dialogy, vše do sebe skvěle zapadá. Postavy mají zcela nezaměnitelný charakter a velice těžko by je šlo popsat lépe. Kdesi v dálce se neustále vznáší tibetský Dalajláma a pan Kopfrkingl je šťasten, že může sloužit velké věci. Dejte lidem tento pocit a udělají pro vás všechno. Krátce bych zde rád zmínil ještě třetí film a tím jsou "Všichni moji blízcí", kde se všechny krásy "obyčejného" života dobrých lidí mění kvůli žluté hvězdě na klopě v peklo.
Bojíte se někdy? A bojíte se někdy rádi? Já se většinou snažím plnit hlavu jen samými pěknými věcmi, k nimž strach asi nepatří, ale přesto se čas od času na nějaký horor podívám. Nemyslím tím tedy určitě sekání hlav a hektolitry krve, z toho si člověk asi opravdu moc nevezme. Mám na mysli temné filmy hrající si s lidskou psychikou, bez toho, aniž by člověk musel cokoli "in natura" vidět. Lidská fantazie je totiž mnohem bohatší, než plochá obrazovka. Mezi české klenoty tohoto žánru patří podle mě bezpochyby "Vlčí bouda". Film V.Chytilové, s hudbou M.Kocába a skvělým, stále kamenným obličejem M.Macháčka. Situace v zasněžených horách je vykreslena tak dokonale, že vám bude běhat mráz po zádech a budete se ptát sami sebe, jak byste se zachovali právě Vy. Poklonu musím samozřejmě složit i mistru tohoto žánru, A.Hitchcockovi. Jeho film "Psycho", s nepřekonatelnou kamerou, atmosférou, střihem i dialogy, je asi tím nejlepším, co se na poli psychologického hororu kdy objevilo. Vezměte tedy někoho za ruku a nechte se zanést do světa, kde se bojíte jen pomyslet na každý další okamžik.
Zfilmovat knížku F.Kafky by byl velký oříšek asi pro každého režiséra. V případě "Ameriky" si ale může V.Michálek jedině gratulovat. Ponurost, s jakou se K.Rossman, v životní roli M.Dejdara, prochází energií kypícím, nelidským velkoměstem Ramses, je přesně taková, jakou jsem z tohoto Kafkova románu cítil i při čtení. Strýce Jacoba dokonale ztvárnil J.Lábus, krutou Kláru si zahrála J.Rytychová. Je těžké vybrat z celého děje ty nejlepší momenty, film je krásný jako celek a tak se nedivte, že v závěru, při hudbě skupiny Lucie, budete možná dojatí, více než byste čekali.
My name is Bond, James Bond... Uznávám, je to kýč, ale mám ho rád. Někdo holky, někdo vdolky, někdo Pána prstenů a já zase Jamese Bonda. Možná proto, že mi imponují veškeré tradice a natočit za čtyřicet let přes dvacet filmů se stejným hrdinou už tradice opravdu je.
