Tento týden jsem se dozvěděl (pozn. listopad 2003), že se moje malá sestřička bude vdávat. Ani fakt, že už asi není malá a dávno odrostla dívčím střevíčkům mě neuklidnil. Myšlenky se mi postupně přesouvaly z konkrétního spojení dvou mně známých lidí, do polohy mnohem obecnější a právě tam vznikají všechny mé subjektivní pochybnosti takovéhoto kroku. Vy všichni šťastní manželé, odusťte mi prosím!

Co nás vede k tomuto zásadnímu životnímu rozhodnutí? V jaké chvíli můžeme rozeznat, že právě teď je ten správný okamžik? Co si od tohoto kroku vlastně slibujeme a jaké změny čekáme? A nakonec ta nejjednodušší otázka: Jak si můžeme být skutečně jistí, že ten druhý je ten pravý? Vím, můžete mi opáčit slovy Johna Lennona… láska je odpověď…

Já však místo odpovědí na tyto otázky nacházím jen další řadu otazníků. Není to jen obyčejný strach, co lidi přiměje říci si jednoho krásného dne své "ano"? Obava, nejistota a pochybnosti z budoucnosti - nejsou právě tyto důvody rozhodující a my se je jen bojíme sami sobě přiznat. Očekávání druhých, svázané ruce společností, která nás přímo nutí k takovému kroku přistoupit. Kolikrát se nám v hlavě rodí myšlenky typu: …zasloužím si tohoto člověka, nerozmyslí si to třeba za nějakou dobu? Nestojíme jen už příliš dlouho na stejném místě? Všichni moji známí jsou už šťastně spojeni a já pořád nic?

Co nám ale vlastně po tom krásném a šťastném dni skutečně zůstává? Snad nádherné vzpomínky, dva prstýnky a jistota. Jistota, že pokud jsme se netrefili, čeká nás spousta problémů. Jistota, že jsme kolem sebe postavili zase o něco vyšší plot, přes který se budeme jen více bát přelézt. Jistota, že počínaje tímto dnem, budeme možná v budoucnu mnohem více trpět. A proto, výbírejte pečlivě. Nikdo přeci nechce prožít život s člověkem, o kterém si kdysi myslel, že je to ten pravý...

Kytice, závoj a slzy,
i štěstí rozplakává,
jak je to hezké,
když se někdo vdává.

Noc plná vášní,
Až do kuropění,
jak je to hezké,
když se někdo žení.

Kytice zvadla,
a květ již opadává,
jak je to smutné,
když se někdo vdává

Vějíř se zavřel,
hořkne políbení,
jak je to smutné,
když se někdo žení.

Jaroslav Seifert/Svatební píseň