Z naší předešlé destinace Londýna, jsme se přesunuli do Barcelony. No vlastně ne tak úplně, protože Ryanair létá do Girony, což je asi 80km severně právě od katalánské metropole. Letenka byla opět za cenu lidovou, kolem 35EUR. Na letišti na nás čekalo už auto (nový Seat Toledo 1.9 TDi za 35EUR na den :-), které jsme měli zabookované u Holiday Autos a sním jsme se vydali hledat přímořskou vesnici Empuries, kde jsme měli nocleh.
Vesnička leží u pobřeží, kousek od pláže a hostel, nebo spíše takový větší komplex pro letní tábory, nás mile překvapil. Za prvé jsme tam byli úplně sami (poměr host/personál byl asi 1/4), ráno nás uvítali bohatou snídaní a za to všechno chtěli 16EUR a nad příplatkem za to, že jsme neměli hostel karty, jenom boreček z recepce mávnul rukou.
Druhého dne ráno jsme se rychle pobalili a vyrazili směr - Avignon. O této cestě si můžete přečíst zde. Já se však přenesu o tři dny dále, kdy jsme se už z Francie vraceli opět nazpátky do Španělska. Kolem oběda jsme vyjeli z Carcassonne a přes Pyreneje, zrkrz Andorru, se chtěli do večera dostat do Barcelony.
Šplhání se do kopce zvládal náš Seat v pohodě a ještě jsme cestou lehce pozávodili s místními. Krajinka se rychle měmila, začala být pořád větši zima a když jsme narazili na první sníh, začali jsme tušit, že Andorra už nebude daleko.
Přivítal nás velký supermarket, tím totiž první město v Andořře (píše se jedno, nebo dvě "ř"?) bezpochyby je. Teplota kolem 10st., parkoviště přecpaná, vleky jezdí, všude lidičky v lyžácích... kdybychom měli aspoň tři hodinky, tak bych si půjčil vystroj a šel se také zklouznout. Takhle jsme stihli jen natankovat, koupit pohledy a pokračovat zase dál (a propos, benzin nebo naftu tady určitě také naberte, protože zde mají minimální DPH a spotřební daň snad nulovou úplně. Nafta nás tak vyšla na 58centů za litr, což je proti Francii o více než 25% méně).
Serpentýny a tunely pokračovaly samozřejmě i cestou dolů, jednomu nejmenovanému členovi posádky se dokonce na předním sedadle udělalo lehce nevolno, ale stihli jsme naštěstí včas zastavit :-) Všichni jsme se už ale těšili na večer a na divokou Barcelonu.
Divoký byl hlavně příjezd do ní, protože jestli jste zaregistrovali na začátku datum naší cesty, možná si vzpomenete, že to bylo tři dny po atentátech v Madridu a všude se tedy konaly demonstrace proti násilí. Ubytovaní, sic na hlavní třídě, bylo jednoduše fyzicky se vší naší batožinou nedostupné. Když jsme se tam nakonec prodrali, opět, jako obvykle jsme jenom žasli. Tentokrát bohužel v tom negativním smyslu. Abba Youth Hostel by mohl mít ve znaku napsáno: Špína, svrab a neštovice a k tomu šestnáct postelí v malém pokoji. Tohle se vážně vydržet nedalo, takže po rychlé sprše jsme vyrazili raději do ulic. Byla sobota a sobota : to je den, kdy se slaví… a jak se slaví v Barceloně? Našli jsme čtyři kluby těsně vedle sebe u přístavu a v rytmu samby, rumby a co já vím všeho tam vydrželi do brzkých ranních hodin. Protože jsme ale samozřejmě slušní hoši, hlava nás ráno nebolela, zato se nám chtělo strašně spát. Jinak v baru bylo docela dost draho, malé pivo za 5EUR, vodka s džusem 7.50EUR, ale druhý drink zdarma to opět zprůměroval do patřičných mezí.
Naštěstí na další dva dny jsme měli hostel jiný, sice ne v tom nejcentrovatějším centru, ale zato čistý, klidný a ještě k tomu s velice příjemnou obsluhou ;-) a mixed dorms, což značí spoustu "zábavy". Ne, opravdu Mediterranean Youth Hostel můžu jedině doporučit. Za 18EUR najdete v Barceloně stěží něco lepšího.
Druhý den v Barceloně jsme prochodili celé centrum, a když nás už nožky nechtěli nést, tak jsme se svezli překvapivě levným metrem. Jestli se zajímáte o architekturu, tak na vás určitě udělají dojem domy pana Gaudího, nebo se jděte mrknout do Picasso Museum, kde zasvěcené trochu zklamou, prootže tam mají jen počátek a konec jeho tvorby. Když byste nechtěli chodit po památkách nebo umění, stačí se jen tak procházet po La Rambla, což je hlavní pěší zóna, užívat si sluníčka, pokoukávat po holkách, jít se natáhnout na lavičku do přístavu, poslouchat jak se španělština mísí s mořem... zkrátka Barcelona nikam nespěchá.
Když Španělsko, tak fotbal. A když Barcelona, tak jedině FCB. Měli jsme to štěstí, že právě tuto neděli hráli doma s Real Societat. Koupě lístků je sama o sobě obřadem, protože se na vás okamžitě nalepí několik postarších mužíků, kteří lehce připomínají žebráky a nutí vám koupit si jejich úžasné lístky za bezkonkurenční ceny. I když jsou pravé, což jsme si ani zpočátku nemysleli, o jejich úžasnosti, co se místa na tribuně týče, jsou si jisti jen ti staříci. My jsme koupili zlatý střed, horní boční tribunu za 48EUR a protože nám v půjčovně auta dali ještě slevenky, tak nás to vyšlo o 10% levněji. Žádná levná záležitost to tedy opravdu není, ale jednou za život by to člověk zase měl vidět. I když se jednalo o běžný ligový zápas, na stadionu se sešlo pro nás nepředstavitelných 65tis. fanoušků. Ti nám 89min. křičeli do uší a když minutu před koncem padla z kopačky Ronaldhina konečně branka, oslavy neznaly mezí. I když by se člověk o fotbal vůbec nezajímal, tohle stojí za to vidět.
Náš výlet se pomalu chýlil ke konci, den jsme chodili ještě jen tak, křížem krážem, ulicemi Barcelony, udělali dalších milion fotek a v noci se šli rozloučit s místním nočním životem. Opět jsme zapadli do těch čtyřech podniků v přístavu, ale tehle večer byl zajímavější o to, že tam přijelo asi pět autobusů s dětičkami kolem 15-17let z Anglie. No taškařice to byla veliká, učitelky měly plné ruce práce, aby všechny své ovečky uchránily.
Poslední den v Barceloně jsme dopoledne dospávali noční veselí na lavičce v přístavu, pak se pobalili a večer nás unášel autobus přímo na letiště do Girony. Přijel sice asi o hodinu pozdě, ale za ty tři dny jsme natolik nasákli španělsou pohodou, že nás to nechávalo naprosto v klidu. Letadlo do Londýna jsme stihli a dokonce jsme zvládli koupit ještě nějakou tu lahvinku červeného španělského vína.
