Do Londýna jsme z Berlína přilétli jednoho sobotního dopoledne začátkem září roku 2004. Celá dovolená obsahovala kromě tří dnů v již zmíněném Berlíně ještě zámky na Loiře a Normandii. O tom ale později. Londýn nás přivítal nečekaně slunečným počasím. Moc jsme se tedy na letišti nezdržovali a ze Stanstedu rychle vyrazili do centra k Hyde Parku (o MHD v Londýně více zde), kde jsme bydleli v poklidném hostelu Smart Hyde Park View (bývalý lepší hotýlek, který pod přílivem mladých turistů raději přestavěli na hostel - místa na pokojích sice málo, ale zato byl 100% čistý).
Protože jsme letěli z Berlína s Ryanairem, tak nám na palubě nic k snědku nenabídli a my se proto vypravili hned do nejbližšího obchůdku a vzápětí jsme už seděli na velkém bílém prostěradle v Hyde Parku a užívali si opravdového anglického pikniku. Byl víkend a všude chodili rodinky s malými caparty, kluci hráli fotbal a sportovci ostatních věkových kategorií si aspoň házeli talířem. Ten den jsme si ještě prošli čtvrť místí honorace Myfair, potmě prohlédli Buckingham Palace a nočním pětikilometrovým pochodem se dostali do postele.
Druhý den v Londýně směřovaly naše cesty na jih přes všudypřítomný Hyde Park do Kensingtonu a Chelsea. Domečky jsou tam jako ze škatulky 19.století. Jakmile jsme ale přešli vodu do Battersea, všechno se změnilo. Rázem jsme se nacházeli uprostřed jakési továrny se špinavými a temnými uličkami. Člověku také neuniklo, že jsme tam byli jediní "bílí". Abychom tomu dali ještě korunu, zašli jsme do tržnice New Covent Garden Market. Dovnitř jsme se sice nedostali, ale zážitky z okolí zato opravdu stály. Představte si zaprášené parkoviště, na kterém postávají prodávající, viditelně pobíratelé všech existujících sociálních dávek, se svým "zbožím". To vypadá asi tak, jako by někdo přivezl a na zem vyvrátil deset popelnic. Žádné stoly nebo stánky jako je tomu na luxusních vietnamských tržištích doma. Svírajíce veškeré cennosti jsme se brzy vytratili, rychle přešli opět na druhý břeh Temže a pokračovali k Westminsteru. Následovalo klasické focení s Big-Benem, Parlamentem, Westminster Abbey. Zpátky domů by to naše nožky nevydržely a proto bylo jistější sednout na autobus.
Dopoledne dne třetího jsme strávili v davu ve čtvrti Notting Hill, kde se právě konal místní karneval. Tanečnice druhé cenové kategorie, zabedněná okna výloh, hlasitá hudba a asi milion diváků… byl to zážitek, který se jen tak nevidí. Protože jsme ráno výhodně odkoupili od jedněch německých spolubydlících týdenní lístky na MHD, tak jsme již nebyli odkázáni jen na zbytky sil v nohách a začali jsme se naopak všude vozit. Každá návštěva Londýna se neobejde bez několika fotek Tower Bridge a právě k němu jsme se odpoledne po karnevalu vydali. Nebe bylo jako šmolka, sluníčko hřálo… upřímně řečeno, takové počasí jsem v Londýně snad nezažil. Prošli jsme se tedy po nábřeží podél Toweru (vstupné opět zdražilo :-( přešli Tower Bridge a po druhém břehu došli k tomu jejich velikému kolu. V žaludcích se nám už ale začaly ozývat prapodivné zvuky a tak jsme raději nabrali kurz Soho a vyhledali jednu z "All you can eat" restaurací, kde jsme jedli a jedli, až se nám dělaly za ušima boule.
Největší atrakce Londýna byly už obejity a proto jsme se čtvrtého dne vydali směrem na sever, do malé vesničky Hamstead, která je sice součástí Londýna, ale když se tam člověk ocitne, ani by tomu snad nevěřil. Cestou jsme se ještě zastavili v Regent´s Park, prošli se po ulici Sherlocka Holmese Baker Street, ale jak říká klasik - pěkného pomálu. To v Hamsteadu jsme zase naopak nestačili kulit oči. Městečko v prudkém kopci, odkud je přenádherný výhled na Londýn. Všude plno zeleně, zpívající ptáci, klid a pohoda, ideální místo pro sanatorium pro duševně choré. Vydrželi jsme tam až do večera a jen těžko nasedali do metra nazpět.
Poslední pátý den v Londýně jsme zasvětili penězům. Ne že bychom se rozhodli vytisknout pár "alžbětek", ale vyrazili jsme do City. Snad nikde jinde v Evropě nemůžete potkat tolik mužů oblečených v dokonale padnoucích tmavých oblecích. V Marks&Spencer tam dostanete jenom hotové sendviče, námi hledaná pomazánková másla prý jaksi nejdou na odbyt. Inu náš zákazník, náš pán. Protože jsme toho šustivého světa bankovek neměli pořád dost, přesunuli jsme se metrem do čtvrti Canary Wharf, která je takovým menším Manhattnem. Kromě mrakodrapů tam nic jiného opravdu nenajdete. Všude jen samá HSBC, Citigroup a točící se jeřáby. Pro klid v duši a také pro využití nádherného počasí jsme popojeli metrem ještě dál na severovýchod k nultému poledníku. Procházka po Greenwich člověka zanese zase do úplně jiného světa. Ty tam jsou všechna černá a červená čísla, gentlemani v oblecích s proužkem. Nikdo nikam nespěchá, všechno plyne pomaloučku a zlehka.
Panorama od hvězdárny v Greenwich
Ráno dne šestého nás čekala pouze snídaně, nabalení kufrů a cesta na letiště Stansted, odkud jsme pokračovali do městečka Tours ve Francii. Tento, na první pohled, jednoduchý plán se ale brzy změnil na slušně stresovou situaci, naštěstí s dobrým koncem. Po celých pět dnů jsem sebevědomě tvrdil, že letadlo do Francie nám letí ve 13.00. Protože tato věta zazněla asi 100x, necítili jsme vůbec potřebu se podívat do papírů, zda-li tomu tak opravdu je. A jak už někteří bystří čtenáři pochopili, asi tomu tak nebylo. Ráno jsme vstali v šest hodin a na snídani jsme vcházeli suverénně první. Protože do devíti hodin, kdy jsme chtěli vyrážet, bylo času hodně. Tak jsme v poklidu klábosili a "zabíjeli" čas nevědouce, že za každou minutku bychom v příštích okamžicích platili zlatem. Okamžik zlomu, tedy breakpoint, jak my lingvisté říkáme, nadešel něco kolem půl deváté. Když jsem prováděl posnídaňovou ústní hygienu, rozrazila moje přítelkyně koupelnové dveře a s panickým výrazem ve tváři mi ukázala letenku, kde stálo - Departure 10.15. Kartáček jsem málem spolkl a nehledě napravo nalevo jsme okamžitě vyrazili na metro. Těm, kteří vědí, co znamená ulítnuté letadlo u Ryanairu asi nemusím říkat proč. Cestu jsme sice zvládnuli v rekordním čase, ale i tak bylo vše marné, protože do hlavní haly jsme vbíhali minutu po desáté a to byl check-in už 15min. zavřený. Další let až zítra a to za více než 5xvyšší cenu. Na mapě jsme proto rychle našli další spoje v okolí Tours. Štěstěna k nám byla milostivá, protože za hodinu odlétalo další letadlo do Poitiers, ne více než 100km od naší původní destinace. Zaplatili jsme tedy všechny pokuty a příplatky a protože bylo letadlo poloprázdné, vyšlo to pro oba "jen" na 80GBP. Tímto ale naše letecké dobrodružství nekončilo, po příletu do Francie nás totiž čekala ještě jeho druhá část, takříkajíc volné pokračování. O tom ale zase tady.
