Japonsko je země s jednou z nejnižších úrovní nezaměstanosti na světě, bratru kolem 4%. Pokud bych měl ale říci, kolik lidí v Japonsku opravdu nepracuje, bylo by to možná pětkrát více. Překvapení? Vždyť Japonsko je přece země dokonalého systému plánování, organizování, úžasné pracovní morálky a dřiny od nevidím do nevidím... Taky jsem si to myslel.

Japonskou pracovní obec je třeba rozdělit do dvou skupin. První jsou šéfové, kteří dokonale odpovídají výše uvedené charakteristice. Celý život dřou a dřou, dovolená nepřesahuje dva nebo tři dny za rok a 60h/týdně je běžný standard. Byli to právě oni, kdo vytvořili jednu z nejsilnějších ekonomik světa. Druhou skupinou jsou řadoví zaměstanci a u těch funguje všechno drobátko jinak. Pracují sice většinou také minimálně 40-60hodin týdně, ale na první pohled se nedá říci, že by se zrovna nadřeli. Největším problémem je u nich neschopnost přijmout sebemenší zodpovědnost a snaha vyhnout se jí za každou cenu. Toto výhýbaní se něco sám rozhodnout pak stojí moře času.

Pro ukázku uvedu příklad z vlastní zkušenosti (převedeno do dramatického kousku s pracovním názvem - Laboratoř)

Tichá scéna laboratoře s několika pracovními stoly. Výzkumnice Yuko měří ampermetrem proud, výzkumník Jiří svírá v ruce testovací plán.

Yuko - Řekla bych... nula celá čtyřicetosm.
Jiří - Přesně tak a tady stojí: "dovoleno nula celá čtyři, plus minus deset procent". Píši tedy - failed!

Jiří škrtá jeden bod v testovacím plánu.

Yuko - Počkéééééj! Jak víš, že to je failed?
Jiří - Školy sice nemám, ale 1.1 * 0.4 = 0.44 a to je méně než našich 0.48?! Ne?

Vzájemný nechápavý pohled obou dvou, doprovázený dlouhým mlčením.

Yuko - No, já to raději spočítám na kalkulačce.

Hledá kalkulačku v šuplíku, po jejím nalezení napotřetí dochází ke stejnému výsledku, přičemž se tváří neskutečně vědecky. Jiří mlčí a kroutí hlavou.

Yuko - No jo, tak mi to taky tak vyšlo.

Další objevitelský pohled T.A.Edisona.

Jiří - Takže škrtám, ano?
Yuko - Néééé, raději to změříme ještě jednou!

Druhé měření probíha s podobným napětím, jako vypuštění první ruské sondy Sputnik do vesmíru.

Jiří - ...tak kolik?
Yuko - Znova nula celá čtyřicetosm.... to je divný.
Jiří - Škrtám…
Yuko - Nééé, počkej, jdu se zeptat raději šéfa…

Jiří dostává záchvat, po příchodu závodního lékaře je uklidněn dvěmi injekcemi sedativ.

Tak nějak to funguje všude. Japonec zkrátka za žádnou cenu nechce něco podcenit a výsledek jeho práce musí být naprosto perfektní. To se ale bohužel většinou děje na úkor jeho časové náročnosti. Jak ale dokazuje historie, možná je tento způsob - stokrát měř a jednou řeš - opravdu lepší, než naše hrr, hrr… a pozdější hledání chyb.