Smůla se mi bohužel lepila na paty i na Základní škole s rozšířenou výukou jazyků Jana Babáka 1. Stále ještě, soudružka učitelka Klímová se stala mojí, již druhou, noční můrou. Poznámky v deníčku typu: jsem šlampák, hází po děvčatech kamením, utírá si nos směrem nahoru aj., se mi vryly nesmazatelně do paměti. Také diktování společných dopisů domů ze škol v přírodě se stalo velmi populárním. Jelikož si mě k tomu všemu soudružka učitelka ještě pletla s jiným hochem (zdravím Jiřího Marka), bylo mým rodičům na třídních schůzkách mnohokráte neprávem předkládáno, aby mě naučili sedět na židli bez toho, aniž bych měl jednu, popřípadě obě dvě nohy v lavici…

Rozšířená výuka jazyků začala hned ve třetí třídě a to, jazykem našeho velkého bratra, učitele a ochránce, ruštinou. Soudruzi však udělali někde chybu a po nepatrném zaváhání v oněch listopadových dnech vystřídala ruštinu ve čtvrté třídě angličtina. Jazyk v našich končinách takřka neznámý, se kterým přišly nové "paní" učitelky a nové učební metody (vzpomínáte si někdo ještě na ty budky se sluchátky a mikrofonem?). Osud se na mě poprvé usmál v páté třídě, příchodem na druhý stupeň.

Mojí novou třídní kantorkou se stala hodná paní učitelka Kollárová. V její péči jsme úspěšně dokončil s vyznamenáními i celý druhý stupeň. Protože moje hovornost byla v té době až nesnesitelně vysoká, vymyslela pro mne "zlepšovák", jak se svépomocí tohoto nešvaru zbavit. Perly, které jsem ze svých úst během vyučování vypouštěl, jsem opisoval na papír a dával doma podepsat rodičům. Proto již od té doby, dříve než něco řeknu, tak si to raději ještě jednou rozmyslím.